Rubriky

úterý 27. srpna 2013

Co mě čeká a co mě (snad) mine?

S největší pravděpodobností jsem zaujatá, nicméně nemám v lásce psychiatričku, ke které chodím a u které jsem byla včera. Je to z toho prostého důvodu, že jsem za těch pár let, co jsem její pacientka, měla pokaždé dojem, že jediné o co jí jde, je co nejvíc ublížit nejen mně, ale i tolika dětem a dospívajícím, kteří k ní chodí. Vždycky jsem si myslela (asi jako většina lidí co jsem poznala), že lidé, co chodí k "cvokaři," jsou blázni, je jich málo a pokud tam chodí, jsou divní. Za ta léta, co jsem si prošla několika jejich ordinacemi a navštívila dvě psychiatrické léčebny jsem pochopila, že k nim nejenže chodí hromada lidí, do kterých by jste to ani neřekli, ale především jsou v drtivé většině naprosto normální. Ačkoliv jsem si tento fakt uvědomila velmi rychle, přesto se dost stydím jakkoliv odkrývat svou minulost a fakta ze současnosti, což se nejspíš nezmění. Můj postoj k ní se ale nicméně změnil.


Skutečností je, že psychicky nemocní lidé si obvykle neuvědomují realitu, přesněji řečeno jí vidí zkresleně a ani já v době akutní formy anorexie a v posledních několika letech nebyla výjimka. V době, kdy jsem téměř nejedla, jsem byla vyloženě paranoidní, třeba jsem tvrdošíjně věřila tomu, že rodina mi do vody sype cukr, sladí mi čaj a vyměňují mi mé limonády se sladidly za klasické oslazené, což samozřejmě nebyla pravda, ale nemocnému člověku to prostě nevyvrátíte. Po léčebně a přibrání na normální váhu, jsem už nebyla naštěstí přesvědčená o tomto, nicméně dlouhá léta jsem věřila tomu, že jsem tlustá, lidé mi lžou, když mi říkají opak, porce jídla v mých očích byly obrovské, ačkoliv jsem jedla nejméně z rodiny a podobně. Nejen pro mě, ale i pro rodinu a okolí to byly těžké chvíle, měli to se mnou velmi obtížné a zpětně je obdivuji, že to se mnou zvládli, ačkoliv s menšími ztrátami - abych citovala úryvek z mého "deníku" (maminka mi píše takovou vzpomínkovou knížku od doby, co jsem se narodila): "Po Tvém návratu z léčebny to u nás bylo jako na celnici. Při každém stolování jsi schovávala kousky jídla kam to jen šlo, po jídle jsme Tě proto  museli prošacovat. Pokaždé, když jsme usedli ke stolu, jsi začala plakat, jen co jsi uviděla jídlo. Nikdy bych nevěřila, že z Tebe bude tak nešťastná mladá slečna, rvalo a rve mi to srdce."  Asi vám nemusím povídat, jak moc mě tohle celé mrzí...

Stejně tak, jako jsem byla přesvědčená o věcech, které nebyly pravdou, jsem byla byla přesvědčená, že má doktorka mi chce jen uškodit, trápit mě, zkazit mi život a já nevím co ještě, nicméně to samozřejmě nebyla pravda, jenže stejně jako nevysvětlíte schizofrenikovi to, že ho nikdo nepronásleduje, nevysvětlíte ani zaujatému člověku to, že jeho přesvědčení je mylné, to až změna v něm může přinést výsledky a nejinak to bylo u mě. Až v momentě, kdy mi došlo, že se mi všichni kolem mě snaží pomoct, jsem si uvědomila, kolik mi toho anorexie vzala a že toho bylo požehnaně! :) Díky tomu proběhla včerejší návštěva u doktorky tak dobře, že bych to nikdy nečekala, ačkoliv nebyly sděleny jen příjemné věci, nicméně teď už fakt, že musím přibrat dvě kila, nebo to, že mám jíst i ve školní jídelně, nejsou tak děsivé věci (až na naší jídelnu :D), jak mi přišly dřív. Zkrátka a jednoduše jsem se s vámi chtěla podělit s tím krásným pocitem, kdy už jsem jen krůček k tomu, abych nakopala anorexii zadek!

Takže ne tohle...                                                                                      Tohle!
e

4 komentáře:

  1. Hrozně se mi líbí jak píšeš :) Vždycky obdivuju, jak se dívky, co trpěly PPP, dokážou poprat s těmi myšlenkami v hlavě:) hrozně tě obdivuju a přeju ti hodně štěstí!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Drzim pesti at se ti dari pribirat a uvedomit si ze byt hubena neni vse na cem v zivote zalezi :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím ti palce, určitě jsi už na dobré cestě :)

    OdpovědětVymazat